foto: Public domain/Bitva u Nikopole
Po bitvě na Kosově poli padlo Srbsko do spárů Turků a uherské království se tak stalo jedinou silou, schopnou čelit turecké rozpínavosti. Roku 1395 podnikl uherský král Zikmund tažení do Valaška proti Turkům a tam se mu povedlo obsadit pevnost Malá Nikopole na severní straně Dunaje. Křesťanský svět tak díky tomu začal v Zikmundovi vidět silného vládce, který dokáže na osmanský tlak patřičně odpovědět.
Byl to velký omyl. Zikmund byl vynikající diplomat, ale rytířský svět ho nelákal, odmítal účast na rytířských turnajích a řemeslu králů - válečnictví moc nerozuměl.
Přesto zorganizoval poslední křížovou výpravu proti nenáviděným Turkům, a tady se ukázal jeho diplomatický talent. Dal dohromady 20 000 mužů a jednalo se opravdu o elitu západních zemí. Kromě uherské šlechty (její účast nelze chápat jako povinnou, protože se nejednalo o obranné tažení) dorazil francouzsko-burgundský kontingent, oddíly z říše, Polska a Anglie, přítomno bylo i několik bojovníků řádu johanitů. Nechyběli ani Češi, Španělé nebo Italové. Benátky dodaly lodě, které měly pomoci přepravit vojsko přes Dunaj. K vojsku se také připojil kníže Mircea a jeho valašské vojsko. Síla to byla úctyhodná a ve vojsku bylo hodně slavných mužů té doby. Na druhou stranu urození rytíři dávali od počátku najevo, že uherský král není pro ně dostatečnou autoritou, měli sklon nepřítele podceňovat a velení křižácké armády nebylo jednotné.
Turecký sultán Bajezid byl o celém tažení dopředu informován, protože se mu podařilo zachytit list, adresovaný konstantinopolským císařem Zikmundovi, a dozvěděl se tak včas o plánovaném útoku křesťanů. Přerušil tak obléhání města na Bosporu a vydal se s celým vojskem k Nikopoli. Měl silnější armádu a mohl těžit větších vojenských zkušeností a přísnější disciplíny své armády. Křižácké vojsko dorazilo k městu jako první. Překročilo Dunaj a město oblehlo. Protože nemělo žádné obléhací stroje, spokojilo se s tím, že ho odřízli od okolního světa a bavilo se turnajem a slavnostmi. A Turci se blížili. Křižáci si mysleli si, že Turci jsou pořád u Konstantinopole, a tak když zvědové přinesli zprávu, že Bajezid je už u Andrianopole, hodně je to překvapilo a taky rozveselilo. Rytířští páni měli totiž strach, že jim Bajezid nedá příležitost k bitvě a odmítne se s nimi utkat.
U Adrianopole se k Turkům připojil srbský vazal Lazarevič a rozšířil turecké vojsko. Obě vojska se setkala 28. září 1396. Uherský král měl v plánu zvolit opatrnější taktiku a navrhoval správně nejdříve provést průzkum. Velitel francouzského vojska byl syn vévody Filipa, Jean hrabě z Nevers, a ten odmítl čekat. Turci se zakopali na kopci a Bajezid skryl část své armády. Francouzští rytíři smetli přední turecké řady a narazili na hlavní část turecké armády. Tu tvořili janičáři a ti se chránili hradbou z kůlů. Zasypávali rytíře palbou z luků a ti se k nim díky kůlům nemohli dostat.
Francouzi nejdříve chtěli přeskupit své řady a vyčkat na uherskou pěchotu a jízdu, ale Nevers rozhodl dál pokračovat v útoku. Pořád si totiž myslel, že má před sebou celou tureckou armádu. Někteří rytíři sesedli z koní a pokračovali v boji na zemi. Když boj francouzských rytířů a janičárů dosáhl vrcholu, nasadil Bajezid svou skrytou a odpočatou lehkou jízdu. Ta vrhla část Francouzů na útěk a další část obklíčila a zničila. Ještě nic nemuselo být ztraceno, protože Zikmund měl pořád v záloze uherskou jízdu, kterou měl poslat Francouzům na pomoc. Neudělal to a hloupě vyčkával. Mezitím Francouzi vedli svůj poslední boj. Admirál de Vienne, nejstarší rytíř, který nesl francouzskou zástavu, padl mrtev pod desítkami ran. Nevers byl zajat a odveden na provaze do tábora. V křesťanském vojsku zatím vládl zmatek a Valaši pod vedením Mircea se dali na útěk.
V tu chvíli zaútočil ze zálohy Lazarevič svou srbskou jízdou a křižácké vojsko se rozpadlo úplně. Část armády se dala na okamžitý útěk, zatímco Zikmund a jeho Uhrové společně s Němci a johanity kryli ústup. Bojovali velmi tvrdě, ale ztráty byly vysoké na obou stranách. Nápor Turků však už nešel zastavit. Sám Zikmund se zachránil na rybářské loďce a s její pomocí se dostal k benátským lodím. Bitva byla ztracena. Kdo se nezachránil útěkem na benátské lodě, byl na bojišti okamžitě popraven přímo na rozkaz sultána. Takto dopadla většina zajatců, jen mála část skončila v zajetí. Nervers byl vykoupen na svobodu už za dva roky, a to za 200 000 zlatých. Někteří zajatci měli méně štěstí. Bavorský kopiník Schiltperger strávil v tureckém otroctví neuvěřitelných 32 let.
Osmani získali pověst nejen neporazitelných, ale také krutých bojovníků. Evropy se zmocnila apatie a odevzdanost a dlouho se nezmohla na další akci.
Zdroj: Svatá válka
Tagy